Jordánsko 2014
15. – 16. 7. 2014 Út, St Cesta, prohlídka Ammanu
Regiojet nás zavezl do Prahy a čekáme na odbavení na letišti. Palubní lístky nám vystavili až do Jordánska, tak to bude bez starostí. Odlétáme na čas v 19.15h tureckými aerolinkami. Cesta je příjemná, k jídlu si dáváme kuře, já zapíjím vínem Liba colou. Přistání v Istanbulu je excelentní a tady čekáme na přestup do 0.35h. Odlétáme s drobným zpožděním a vzhledem k nestabilní situaci v Sýrii a Izraeli oblétáme tyto země přes Egypt na jih Jordánska a odtud do Ammánu. Hned na letišti směňujeme první peníze 1E = 0,850 JOD, abychom měli na zaplacení víz. (40 JOD, což je do začátku celkem jobovka – na NETu to byla polovina). Potom vyzvedáváme kufry a jdeme do letištní haly. Jsou sotva 4h ráno a do 8h čekáme v hale, protože apartmán by měl být volný až od 12h. Nakonec se rozhodujeme, že vyrazíme, třeba nám schovají alespoň kufry. Jedeme letištním busem za 3 JOD/os. Během 45 min. jsme v Ammanu, ale ne na Abdali, nýbrž na Bus North. Taxikář si účtuje 5 JOD za dovezení k hotelu, i když má hodně problémy a úporně telefonuje. Taxikáři jsou tu zloději (cesta po Ammánu by prý neměla stát víc jako 2 JOD), ale co naděláme, když se někam chceme dostat za každou cenu. Apartmán byl naštěstí volný a my se můžeme ubytovat. Proti fotkám na NETu je apartmán dost omšelý, ale na těch pár dní to stačí, hlavně že se dá něco uvařit. Během několika minut se objevuje domácí na zaplacení. Přináší čaj na uvítanou a je připraven si povídat, ne tak my. Padáme únavou na hubu, ale domlouváme si výlet na Karak (autobusy tam nějak jednoduše nejedou), tak potom spokojeně odchází. Spíme asi od 11h do 15h a pak vyrážíme do města na procházku. Asi po půl hodině chůze z kopce a několika doptáních se na cestu se ocitáme v centru pod Citadelou. Na náměstí Hashmiyyeh si prohlížíme divadlo a jeho okolí. Citadela je pěkný kus do prudkého kopce a za taxi se nám nechce utrácet. Zpět se chceme vrátit přes kopec v domnění, že vyjdeme u apartmánu, ale nějak jsme se ztratili. Libě navíc není dobře, a tak zastavujeme každou chvíli. Další problém je s adresou hotelu a tak náš jediný orientační bod je mešita King Abdullah, stojící nedaleko našeho ubytování. Když se setmělo, začali jsme mít stále větší obavy. Od nich nám dopomohl jeden inteligentní a ochotný domorodec, který nás nezištně odvezl až do čtvrti Abdali, kde jsme se již orientovali. To už je 21h a my jsme rádi, že se můžeme osprchovat, najíst a zalehnout. Ve 23h klepe majitel i s dcerami a jejich kamarádkou, aby se s námi ještě podrobně domluvil na zítřejší výlet, ke kterému chtějí připojit i trek po wádí, kde se jde vodou a ujišťuje se, že máme dobré boty. Jsme celkem rádi, že toho uvidíme víc, než jen hrad a domlouváme se na ceně 70 JOD. Kolem půlnoci jdeme konečně spát.
17. 7. 2014 Čt Karak, trek Wadi Al Hasa
Jsme domluveni na 8.30h u domu domácího, který je kousek za hotelem. Zde již jsou všichni připraveni – domácí a jeho 2 dcery. Před odjezdem nám ukazuje dům a seznamuje nás s manželkou (on je architekt a dům si navrhoval). Vyrážíme jeho Toyotou. Před Madabou sjíždí z hlavní cesty a jedeme k nedalekým starověkým římským vykopávkám Tall Hisban. Zde se zdržujeme asi 20 min. a pokračujeme dál. Asi po hodině jízdy sjíždíme z cesty a po 2 km zastavujeme u nějakého domorodce na piknik. Chlapík v maskáčích, co vypadá jako Bin Ládin se hned ptá odkud jsme. Když se dozví že z Česka, je jako mílius, hned nám nabízí čaj a bavíme se hlavně o kvalitních českých zbraních. Za chvíli přináší čerstvé fíky a studenou vodu a 30 min. nás nezištně hostí. Pro nás je to milý šok. Pak vyrážíme dál k Wadi Mujib. Zde zastavujeme na vyhlídce a obdivujeme zdejší krajinu, připomínající Grand Canyon. Po další půl hodině úmorné cesty sjíždíme za městem Karak na úzkou cestu plnou serpentýn a adrenalinové jízdy k Wadi Al Hasa. Přezouváme boty, bereme pití a jdeme k návštěvnickému centru. My platíme 5 JOD/os, místní nic. Trochu nás to štve, ale budiž. Průvodce, který je v ceně nakonec většinu pozornosti věnuje nám. Hned zkraje lezeme do vody a zbytek asi 2km dlouhé trasy střídavě jdeme korytem potoka vodou (má dobrých 30°C) nebo po kamenech. Když se ocitáme v místě, kde bychom museli slaňovat podél malého vodopádu končíme a raději se vracíme. Nenáročný trek je příjemným zpestřením a hlavně dobrá příležitost pro fotky divoké a atraktivní přírody. V autě se přezouváme do sandálů a pokračujeme v cestě. V nějakém městečku zastavujeme a domácí se po chvíli vrací s nějakými sladkými koláči. Ze slušnosti si bereme, ale jsme celí ulepení od sirupu, ve kterém koláčky doslova plavaly. Po další 45.min. jízdě jsme konečně u Karaku. Domácí opět vyskakuje z auta a v restauraci něco řeší. Nakonec zjišťujeme, že nám domluvil průvodce a za hodinu nás tady opět vyzvedne. Trochu nám vadí, že nemůžeme být vlastními pány, ale nakonec v pohodě. Velká část prohlídky se odehrává v podzemních chodbách, kde se dozvídáme celkem zajímavé věci. Venku, kromě polorozbořených zdí toho k vidění moc není, ale celkem si to užíváme. Je nám jasné, že budeme muset dát nějaký bakšiš, navíc když dostáváme výborný čaj s mátou. Dáváme 2 JOD, chvíli posezení a pak je tu náš odvoz. Zpáteční cesta vede podél pobřeží Mrtvého moře. Na krátké zastávce dopíjíme čaj a sledujeme západ slunce. Do Ammanu přijíždíme už za hluboké tmy. Zde se trochu komplikuje placení, protože z dohodnutých 70 JOD se to snaží majitel díky „zvýšeným nákladům“ vyšroubovat výš, tak mu dáváme 80JOD. Zdá se nám to nefér, protože si za naše peníze udělal s rodinkou výlet, ale stejně nelitujeme. Nabízí nám, že nás zítra vezme do Jerashe, ale cena 100 JOD za 60 km nám připadá drzá, razantně odmítáme a mizíme v apartmánu. Nedaleko hotelu objevujeme velké nákupní centrum, a tak se tam ještě večer vydáváme. Celou cestu je nám v patách majitelův nohsled „recepční“, který nás neustále otravuje a přesvědčuje o výhodnosti nabídky na výlet do Jerashe. V obchodě jsme ho setřásli, ale přesto ještě našel odvahu nás otravovat na pokoji, tak to rázně ukončujeme. Sprcha, jídlo, internet a o půlnoci jdeme spát.
18. 7. 2014 Pá Jerash
Dnes je muslimská neděle a my máme v plánu návštěvu města Jerash. Vstáváme v 7.30h, abychom se stihli vypravit. Taxík na nádraží bus North stojí 3 JOD, odkud se nám nabízí sběrné taxi za 5 JOD do Jerashe. Cesta je rychlá, ale asi 5 km na odbočce do Jerashe řidič zastavuje a abychom si vystoupili a stopli si jiné auto nebo taxi. Nevěříme vlastním uším a po nepříjemném a vypjatém dohadování připlácíme 2 JOD, aby nás zavezl až na místo. Jsme pěkně vytočení, a tak si alespoň práskneme dveřmi. U vstupu do areálu je plno obchůdků a naháněčů, kterých si ale nevšímáme a jdeme si hned koupit vstupenky (8 JOD/os). Je to úžasný, rozsáhlý archeologický areál, jehož prohlídka nám zabrala asi 3h a bylo by určitě škoda ho nenavštívit. V tom úmorném vedru je to sice náročné, ale stojí to i za ty útrapy. Po dokončení prohlídky sháníme autobus zpět do Ammanu, ale dostává se nám informace, že žádný nejede, protože je svátek. Nakonec se nám nabízí místní, že nás za 10 JOD odveze. Chvíli váháme, jestli to není zase nějaký podfuk, ale když to sečteme, tak to vyjde na stejné peníze jako ráno a bude to na jeden zátah. Navíc začíná být pekelné vedro, tak jedeme. Řidič je férový a asi po hodinové jízdě nás vysazuje u mešity krále Abdullaha. Využíváme toho k pořízení pár fotek, ale v momentě, kdy chceme vejít dovnitř mešity, vyhání nás místní ochranka, že musíme jít jiným vchodem. Ale i u toho nás slušně ochranka upozorňuje, že do mešity můžeme až další den. Když se pak rozhlížíme, všude kolem stojí limuzíny s vládními vlaječkami, tak se asi přijel pomodlit sám král. Hned naproti je křesťanský kostel, tak snad nás alespoň tam pustí. Zde panuje veselá, uvolněná pracovní nálada (místní uklízí kostel a myjí podlahy). Vmísili jsme se do davu, prohlédli si skromně vyzdobený kostel, chvíli poseděli v chládku. Pak se vydáváme na nákup do obchodňáku a také vyměnit další peníze. Dva ochotní maníci nás informují, abychom přišli po 22.h, kdy bude otevřena směnárna s výhodnějším kursem. Trochu nám to hlava nebere, ale budiž. Mezitím jdeme zjistit odkud nám ráno v 6.30h jede bus do Petry. Kancelář Abdali je naštěstí ještě otevřená, tak si hned kupujeme jízdenky. Při kontrole pasů prodavač zjišťuje, že Českou republiku nemá v databázi a trvá nejmíň 15 min. než problém vyřeší a on nám může vytisknout jízdenky. Po 22.h se vracíme zpět a nestačíme se divit. Město je plné lidí i dětí, neóny svítí a restaurace praskají ve švech. Je vidět, že je svátek. Peníze jsme nakonec nevyměnili, protože majitel nedorazil, ale na cestu nám to stačí. Ze střechy hotelu ještě filmuji protější osvětlený, barvy měnící mrakodrap, pak sprcha, internet a vínko.
19. 7. 2014 So Cesta do Petry
Vstáváme v 5h, dobalujeme nějaké věci a snídáme, tak abychom byli v 6h u kanceláře JET Bus, která je naštěstí za rohem. Po 6.30h odjíždíme v poloprázdném buse a cesta trvá asi 3h. V polovině cesty je 20 min. přestávka a pak zastavujeme až na parkovišti u vstupu do Petry. Chvíli se orientujeme, mezitím na nás troubí několik taxíků, ale vím, že hotel by měl být do 200m od parkoviště. Já čekám u zavazadel a Liba jde hledat hotel. Po chvíli se vrací s úsměvem na tváři, tak je jasné, že ho našla. Vítá nás mladý hošan, který hned zkraje avizuje, že je ze Sýrie. Pokoj je velký a prostorný, nicméně kuchyň není kromě rychlovarné konvice nijak vybavená. Na požádání nám přináší šálky a čaj s instantní kávou. Je s ním dost těžká domluva, protože si vzájemně moc nerozumíme. Po chvíli odpočinku a vybalení věcí jdeme na obhlídku okolí ke vstupu do Petry. Bereme nějaké informační letáčky, chvíli sedíme na zastřešeném pódiu a pozorujeme cvrkot v okolních stáncích. Pak jdeme hledat směnárnu a nějaký obchod s potravinami. Je tu o dost výhodnější kurs než v Ammánu. V superluxusním hotelu Mövenpick nás sice vítají s úsměvem, ale berou jen dolary. Pak jsme neprozřetelně vlezli do krámku, kde nám majitel tvrdil že jeho manželka je z Prahy, ale byl to asi jen trik, jak z nás něco na základě krajanství urvat. Slibuje také, že nám vymění peníze, ale chtěl nás jenom natáhnout, tak se po chvíli hašteření rozcházíme se vzájemnýma fakáčema. Přišli jsme sice jen o 1 JOD, ale jsme zlí sami na sebe, že jsme se nechali vtáhnout do této šlamastiky. Všechno je tu mnohem dražší než v Ammanu, což nás také netěší. Vaříme aspoň čaj a konzumujeme nějaké jídlo, syřan nám naladil TV, tak koukáme na zprávy. Jdeme spát kolem půlnoci, snídani si domlouváme na 8h.
20. 7. 2014 Ne Petra I
Vstáváme v 7.30h, abychom nebyli zaskočeni snídaní. Tu přináší v 8h a je to celkem bída. Čtyři sladké včerejší velké housky, neidentifikovatelná pomazánka, 2 trojúhelníčky mini Veselé krávy, 4 marmelády, kousek salámu, 2 žluklá másla a nějaký rozpuštěný ananasový nápoj. Jsme tedy bez možnosti si něco uvařit a s bídnými snídaněmi, no prostě jobovka. Nápoj lijeme do vody, balíme věci a vyrážíme si spravit náladu do Petry. Vzhledem k malému rozdílu ceny vstupenek za jeden (50 JOD) nebo dva dny (55 JOD) a velikosti areálu jsme se rozhodli pro dvoudenní vstupenku. Trochu jsme si sestavili itinerář podle průvodců a stanovili si, co první den budeme chtít navštívit. Hned za návštěvnickým centrem se otvírají hezké scenérie a bude skutečně problém držet foťák a kameru na uzdě. Doslova ohromující je vstup a procházka siqem. Vysoké skály hrající různými barvami jsou úchvatné. Nespěcháme, protože za ty dva dny bychom si měli mít možnost prohlédnout si a vychutnat vše v klidu. Když se před námi objeví pokladnice, je to skutečně zážitek. Monumentální skalní chrám v plné kráse a mohutnosti. Co kazí dojem jsou otravné domorodé děti prodávající brožurky a silný zápach zvířecích výkalů, kterých je díky spoustě koní, velbloudů a oslů všude kolem plno. Ochotný japonský turista nám dělá společnou fotku a my můžeme pokračovat. Postupně procházíme podle mapky a průvodce všechna místa, kam se dá podívat. Ulici fasád, divadlo a samozřejmě Královské hrobky. Při hledání hrobky Sexta Florentina se nám podařilo sejít z cesty a „zabloudit“. Omylem jsme se vydali po schodech mezi skalami na stezku, která vedla zpět ke vstupu do siqu. Naštěstí jsme si to zavčasu uvědomili a vrátili se. Odměnou nám však byl nádherný pohled na celou Petru z ptačí perspektivy. Na zpáteční cestě je již úmorné vedro, tak často vyhledáváme stín. Hrobku jsme nakonec našli při návratu, ale dovnitř jsme nešli, protože byla v obležení místních průvodců, kdy zvířata byla uvnitř hrobky a všude opět velký smrad. Od hrobky přecházíme mimo trasy přes kamenité wádí na protější svah k bizantskému kostelu, prohlížíme si mozaiky a scházíme do centra Petry ke Qasr-Al Bint a ulicí kolonád kolem Velkého chrámu zpět k divadlu. Lze říci, že jsme za celý den obešli téměř vše. Jsme sice utahaní, hlavně z toho vedra, ale maximálně spokojení. Zpět nespěcháme, protože slunce ztrácí na síle a pomalu zapadá a my se kocháme změnou barev všech objektů, hlavně v siqu. Na závěr chvíli sedíme v malém amfiteátru u vstupu a když slunce zapadlo, jdeme do apartmánu. Sprcha, TV, čaj spaní. Zítra pokračujeme.
21. 7. 2014 Po Petra II
Vstáváme v 7h, snídaně úplně stejná jako včera. Mysleli jsme, že vyjdeme dřív, ale nakonec vycházíme později. Základní věci jsme viděli a zbývá nám jen skalní klášter Qattar ad-Dayr. Celý areál až do centra Petry procházíme bez zastávek. Zde chvíli odpočíváme a zjišťujeme kudy dál. Čeká nás prudké stoupání a k tomu 800 schodů. Je skoro 11h a slunce již pěkně pálí. Výstup je opravdu úmorný, ale scenérie jsou opět úžasné. Průběžně se předcházíme s japonskou výpravou v níž mají někteří roušky na ústa, rukavice a nezbytné deštníky – ty chápeme, ale jak mohou dýchat? Dost často zastavujeme, protože Libě není zrovna OK a pijeme co to dá. Odměnou je nám asi po hodinovém výstupu úžasný pohled na chrám, který si v ničem nezadá s pokladnicí, ba zdá se ještě mohutnější, ale trochu méně zachovalý. Od poledne až do 14.h trávíme ve stínu, a potom se vydáváme na protější kopec, odkud je nádherná vyhlídka nejen na chrám, ale na celou okolní krajinu. Zpáteční cesta je v pohodě, ještě se stavujeme ve Lvím Tricliniu, které jsme při výstupu minuly a zastavuje zase až v centru Petry, kde jdeme okouknout zdejší malé Basin Museum. Je sice zdarma, ale žádný zázrak na tak atraktivní lokalitu to není. Protože nespěcháme, naposledy se kocháme pohledy na ty úžasné památky, kterých si místní nijak neváží. Vracíme se na apartmán kolem 18.h. Konečně máme příležitost se setkat s majitelem, tak si říkáme o nějaké vybavení do kuchyně, abychom si mohli konečně něco uvařit. Nakonec se domlouváme, že prostřednictvím mladého Syřana si můžeme uvařit v jeho vybavené kanceláři, což kvitujeme s povděkem. Jelikož ceny a možnosti navštívit Wádí Dana jsou zcela jiné, než uvádí průvodce, rušíme tuto plánovanou cestu a navštívíme raději Malou Petru.
22. 7. 2014 Út Wadi Musa
Dnes jsme si objednali snídani až na 8h a kupodivu došlo k nepatrné změně. Místo salámu je okurek a rajče. Protože nám vypadl jeden den, rozhodujeme se, dopoledne zajdeme do centra Wadi Musa (tak se jmenuje městečko u Petry), což je kousek do kopce. Cesta trvá asi 20 min. Je to nehezké, dost špinavé městečko, kde není co obdivovat. Procházíme uličkami, nacházíme místní hřbitov, zanedbaný a plný pet lahví. Slepice a kozy zabíjí přímo na ulici – pro nás dost nezvyklý a nechutný pohled. Také nemáme dořešený odjezd do Aqaby, z čehož je Liba dost nervózní. Na místním autobusovém nádraží nám nikdo nic neřekne, ale pokud bychom chtěli taxi, tak to by nám zajistili! S nepořízenou se vracíme zpět, chvíli sedíme u fontánky na kraji města a pak se stavujeme do amfiteátru v návštěvnickém centru Petry, abychom byli na čerstvém vzduchu. Není zde skutečně co dělat. Při cestě do apartmánu se stavujeme do místní cestovky See Jordan Tour a domlouváme si na zítřek výlet do Malé Petry za 30 JOD. V apartmánu opět vyhledáváme domácího, abychom se s ním domluvili na odjezdu. Domluvil nám, že nás přijede vyzvednout mikrobus k apartmánu, což je velmi potěšující a uklidňující zpráva. Také zjišťujeme, že se dá připojit na NET, což mělo být jen za dost vysoký poplatek, a tak toho hned využíváme a kontaktujeme děti a posíláme nějaké fotky. Večer si opět vaříme večeři, což Syřana určitě štve (musí nám odemknout a čekat), ale tváří se mile. S plným žaludkem se přece jen lépe usíná.
23. 7. 2014 St Malá Petra
Vstáváme tradičně v 8h, snídaně stále stejná, tentokráte bez rajčat. Kdyby aspoň to pečivo bylo čerstvé. V 9h přijíždí taxík a jedeme směr Malá Petra. Hned za Wadi Musa fotíme zříceninu hradu Al-Wu’ira - ani jsme netušili, že je kousek za apartmánem. Během cesty se nás snaží řidič zlanařit na prohlídku hradu Šóbak. Zprvu jsme ho chápali tak, že nás tam zaveze v rámci naší cesty, což není zas od Malé Petry tak daleko, ale když se vytasil s příplatkem 20 JOD, s díky odmítáme. Po příjezdu do Petry se domlouváme na hodinovém čekání na prohlídku. Vstup je zdarma a scénář prohlídky podobný Petře. Po průchodu malým siqem se ocitáme na velkém prostranství. Chrámy nejsou tak barevně výrazné ani monumentální, ale ač zmlsaní Petrou, máme co obdivovat. Po krátké chvíli potkáváme krajany ze Studénky, tak chvíli kecáme, protože spěchají. Procházíme „údolím“ ze stran obklopeným skálami, na jehož konci je úzká průrva a cesta nahoru. Po krátkém výstupu se ocitáme na plošině, odkud je kupodivu hezká vyhlídka na okolí. Malý odpočinek a vracíme se zpět. Navštěvujeme ještě chrám, ve kterém se zachovaly zbytky fresek a vracíme se k taxíku. Na zpáteční cestě se necháváme vysadit opět u hradu Al-Wu’ira, abychom si ho prohlédli zblízka a taxikáře posíláme pryč. Sotva však přelezeme svodidla, už na nás z protějšího kopečku mává nějaký chlapík z ostrahy (ti jsou různě poschovávaní, aby zaháněli turisty, kteří by se chtěli do Petry dostat bez placení oklikou). Všude jsou široké průrvy a balvany, tak nevíme, komu by ten hazard s možným zabitím stál za to. Nakonec nám povoluje 20 min. na prohlídku a nafocení hradu z blízka a dokonce nám ukazuje, kudy můžeme bezpečně projít. Zpět se vracíme pěšky vycházkovým tempem (něco přes kilometr) a zbytek dne relaxujeme. Sprcha, večeře a balíme věci na zítřejší odjezd do Aqaby.
24. 7. 2014 Čt Cesta do Aqaby
Ráno už nesnídáme a v 7.30h pro nás přijíždí mikrobus, jak bylo domluveno s majitelem. Veze nás na autobusové nádraží, kde čekáme ještě další hodinu, až se nasbírají další lidé. Cesta je celkem příjemná a asi po 2h jízdě vystupujeme na autobusovém nádraží v Aqabě. Bereme si za 2 JOD taxi, ten s námi udělá kolečko, abychom ztratili orientaci a vysazuje nás po 5 min. (jak jsme záhy zjistili) asi 300m od nádraží u našeho hotelu. Personál a vybavení jako takové, je proti předchozím luxus. Hlavně aby byli normální snídaně, které máme opět v ceně. Vybalujeme, chvíli odpočíváme a podřimujeme a po 15.h vyrážíme na obhlídku. Venku je šílené vedro, nedýchatelno a jako v prádelně. Po krátké vyčerpávající vycházce se vracíme zpět do hotelu. Zde si domlouváme na další den výlet s koupáním na soukromé pláži v letovisku Berenice(7,5 JOD/os), určené jen pro turisty (na místní pláži je žena v plavkách dost odvaha). Ven vyrážíme za tmy po 20.h, ale velký pouliční teploměr ukazuje stále 36°C. Marně hledáme market z průvodce, a tak bloudíme bídně osvětlenými špinavými ulicemi. Nakonec objevujeme noční tržnici, kde kupujeme ovoce a také nacházíme menší obchod s potravinami. Procházíme noční Aqabou a fotíme. Kousek od hotelu pak v místní cestovce objednáváme výlet do Wadi Rum (ceny jsou všude stejné) a kolem 22.30h se vracíme do hotelu. Čaj a jdeme spát.
25. 7. 2014 Pá Aqaba, Rudé moře
Ráno se vstáváním nespěcháme a v klidu snídáme. Je to jiná liga proti Petře. Na koupání odjíždíme až v 10.30h minibusem. Cesta trvá asi 15 min. směrem na jih k hranici se Saudskou Arábií, která je v dohledu. Letovisko je skutečně luxusní. Procházíme nezbytnou kontrolou batohu (ty broskve nám s napomenutím tolerují), fasujeme každý velkou osušku na lehátko pod slunečníkem a jdeme k moři. Přestože jsou v areálu další tři bazény, zůstáváme celou dobu jen u moře a vychutnáváme si tu blankytnou modř a krásný výhled na protější Izrael. U bazénů stejně řve hudba a tady je alespoň klid. Do moře se chodí z mola, protože břeh je kamenitý. V areálu je v moři několik dost poničených korálových útesů, kolem kterých je pěkně živo. Dva útesy jsou hodně blízko břehu, tak k pozorování barevných rybek nepotřebujeme ani potápěčské brýle. Z mola nás upozorňují turisté, že vedle nás plave asi 70 cm dlouhý mořský had, tak máme trochu nahnáno a nakonec kolem nás propluje do úkrytu v korálu asi 1,5 m dlouhá muréna. Děsivý pocit! Tak raději vyklízíme pole. U mola jsou obrovská hejna rybek a také perutín, který ale před námi utíká, naštěstí. Koupání po těch dnech je velmi příjemné a osvěžující. Z pláže odjíždíme v 16.30h a bus nás vysazuje až u hotelu. Přestože jsem ležel jen pod slunečníkem, jsem hezky spálený. Až do 21h jsme v hotelu, a potom vyrážíme na další prohlídku města. Proti včerejšku je celkem příjemně. Platíme v cestovce zítřejší výlet a také zamlouváme jízdenky na zpáteční cestu do Ammanu. V marketu dokupujeme ještě nějaké potraviny a pití, večerní čaj, internet, seriál a po půlnoci spaní.
26. 7. 2014 So Aqaba, Wadi Rum
Ráno po snídani vyrážíme do města udělat nějaké fotky památek a města za denního světla, dokud nepálí tolik sluníčko. Při focení mešity al-Sharif al-Hussein bin Ali mě nějaký asi správce sprdává co tu pohledávám, ale když mu chválím krásu mešity, potřeseme si rukama, že je vše OK. Raději ale mizím. Jdeme také zaplatit cestu do Ammanu, a kolem poledne se vracíme do hotelu. Na balkóně je momentálně příjemný stín a větřík, tak relaxujeme před cestou do pouště. Ten máme domluvený na 15.30h tak, abychom viděli i západ slunce. Před agenturou nasedáme do auta a po hodinové jízdě, kdy nám řidič ještě kupuje pití (džus s kousky ovoce) přijíždíme do vesnice Wadi Rum. Zde je již pro nás připravený jeep s mladým řidičem a průvodcem v jedné osobě. Tří hodinový výlet tak může začít. Jede s námi i náš řidič. První zastávka je pod Lawrenc spring, mohutnou horou, v jejíž střední části rostou 3 fíkovníky a je tu i vodní pramen. Šplháme asi 300 m vysoko mezi balvany a skalami k jednomu ze stromků, odkud je perfektní výhled na poušť. Cesta do prudkého kopce byl slušný záběr a cesta dolů je o to nebezpečnější. Nasedáme a pokračujeme dál k beduínskému stanu, kde na nás čeká za horou schovaná asi 150 m vysoká duna. Průvodce nám radí vyzout si boty a jít bosky. Duna je naštěstí ve stínu a písek je příjemně chladný a jemný. Výstup ale vyžaduje značné úsilí, protože písek pod nohama ujíždí a místo jednoho kroku musíme udělat tři. Nahoře jsme hezky zadýchaní. Zpáteční cesta je jiné kafe. Dlouhé klouzavé kroky až přískoky a jde to samo. Dole na nás čeká připravený nezbytný čaj a krátký oddech. Další zastávkou je vysoká hora Jebel Khazali se skalní stěnou a průrvou, která tvoří siq. Ten je asi 100 m dlouhý s několika malými jezírky. Po 20 min. prohlídce je opět posezení v dalším beduínském stanu u ohně. Celkem výheň. Po další krátké jízdě přijíždíme ke skalnímu mostu, na který si samozřejmě vylézáme a děláme fotky a videa. Poté se vracíme zpět a naproti Lawrencovy hory vylézáme na skálu a čekáme asi 30 min. na západ slunce. Je to úžasný pohled na to, jak se krajina a skály barevně mění, tvoří se stíny a zapadající slunce ozařuje jednotlivé hory. Po nafocení a nafilmování západu slunce se celkem rychle stmívá. Za 15 min. jsme jeepem zpět ve vesnici, přesedáme do auta a vracíme se do Araby za hluboké tmy. Večer vytřepáváme z bot a oblečení písek, balíme, čistíme, sprcha a utrmácení padáme do postele.
27. 7. 2014 Ne Cesta do Madaby
Ráno jdeme v klidu na snídani a nespěcháme. Vše máme sbaleno a bus odjíždí v 10h ze zastávky za rohem hotelu. Cesta trvá 4 úmorné hodiny, ale sedíme na předním sedadle vedle řidiče, tak máme alespoň hezký výhled. Za Aqabou je celní zóna a všichni domorodci musí vysednou ke kontrole zavazadel. Zbytek cesty bez problémů, jen asi 100 km za Aqabou narážíme na policejní hlídky s obrněnými transportéry. Do Ammánu přijíždíme za plného provozu ve 14h. Řidiči nám nejsou schopni ani ochotni říci, jak se dál dostaneme do Madaby. Stojíme sice na nějakém autobusovém nádraží, ale nevíme kterém. Libě sice radí nějaký místní, že busy odjíždí kousek odtud, ale mezitím se přichomejtne mladý taxikář a že nás odveze na bus. Vypadá sice trochu nevěrohodně, ale než se tu motat a ztrácet čas tak souhlasíme. Cenu z 5 JOD uhádáme na 2 JOD, mezitím se ještě poštěkal s kolegou, který nám také nabídl odvoz, no a konečně jedeme. Očividně z nás chce vydolovat další prachy, protože se nás neodbytně snaží přesvědčit, že nás zaveze až do Madaby. Když striktně odmítáme, objíždí s námi opuštěné uličky (máme strach, že nás někde vysadí, obere a ujede), ale po chvíli nás vysazuje na nějakém nádraží, kde mají jet busy do Madaby (nevím proč mi to připomíná místo, ze kterého jsme vyjeli). Při placení dělá, že nemá drobné, ale naštěstí jsme skutečně u správného busu a řidič je ochoten nám rozměnit. Rychle pak nastupujeme do minibusu a za kufr musíme platit stejně jako za osobu. V Busu se nás ujímá nějaký chlapík, který nám nejen říká cenu za jízdenku (aby si řidič nemohl přirazit), ale i kolik máme zaplatit max. za taxi v Madabě. Nakonec než vystoupí nám dává čokoládové bonbóny, protože je konec Ramadánu. Cesta díky ucpaným cestám trvá víc jak hodinu a v tom vedru a průvanu toho máme po krk. V Madabě bereme na třetí pokus taxi za 1 JOD a za chvíli jsme v hotelu. I když z venku vypadá hotel hezky, proti Aqabě je to bída. Na těch pár přespání to ale stačí. Recepční jsou mladí hošani, sympatičtí a hlavně ochotní pomoci. Zbytek odpoledne jsme na pokoji, odpočíváme a plánujeme poslední výlet na horu Nebo a k Mrtvému moři. Dole je velká prosklená jídelna, kam budeme chodit na snídaně, kde si můžeme dělat čaj a kávu a odkud se hezky pozoruje cvrkot na ulici. Večer ještě děláme čaj, koukáme na internet a jdeme spát.
28. 7. 2014 Po Madaba
Ráno vstáváme v 8h a v 8.30h jdeme na snídani plni očekávání. Jsou míchaná vejce, chleba, sýr, marmeláda, máslo, jogurt, rajčata a okurek. Dobré a syté. Poté se vydáváme na prohlídku města a hlavně pamětihodností, podle trasy z průvodce. První zastávka je u kostela sv. Jiří, kde platíme vstupné 1 JOD. Hezký kostel se spoustou mozaiek a malou kryptou. Další zastávka je v návštěvnickém centru pro mapu (orientace podle ní je k ničemu) a kousek se vracíme k Archeologickému areálu na vykopávky a další mozaiky. Přestože by se tu mělo platit 2JOD/os vstupné, pokladník po nás nic nechce. A že zde je co vidět! Úžasné obrovské zachovalé mozaiky a opět krypta s dalšími mozaikami. V areálu muzea je i Institut pro mozaiky, který je však zavřený, ale i tak si ho prohlížíme z venku. Dál procházíme kolem mešity a vysokého vánočního stromu ke kostelu sv. Jana Křtitele Je to vskutku velký kostel a správce nám říká, kam všude můžeme jít. Vyběhl jsem až na zvonici, odkud jsem myslel že bude výhled, ale nebyl. Na odchodu z kostela nás upozorňuje na podzemní chodby, tak procházíme ještě úžasný, rozsáhlý labyrint podzemních chodeb a místností. Na zpáteční cestě se proplétáme uličkami a navštěvujeme ještě jeden malý kostelík. Po 14.h jsme zpět v hotelu, kde si domlouváme výlet k Mrtvému moři. Je trochu ponorková nálada, tak ji jdeme rozehnat do jídelny čajem. V celém hotelu se koná generální úklid. Tak jdeme za chvíli na pokoj. Večer jdeme zkusit najít nějakou směnárnu, ale protože je nějaký svátek, tak jsou všechny banky zavřené. Kupujeme si alespoň výborný, ještě teplý chleba (placky), který mě pěkně prožene. Po půlnoci se k nám někdo dobývá, a pak až do rána pláče někde vedle malé dítě. Je to hnusná noc!
29. 7. 2014 Út Hora Nebo a Mrtvé moře
Ráno ještě dozvuky včerejšího chleba, ale dostávám do sebe vajíčka, chleba, pár okurek a endiaron. V 9h pro nás přijíždí taxík a odjíždíme na horu Nebo. Je to kousek za městem a na místě jsme za 20 min. Hlavní kostel byl pro rekonstrukci zavřen, takže kromě pár vyhlídek, okouknutí si památek z venku, několika hezkých mozaiek a malého muzea jsme toho moc neviděli. Hodně nás to zklamalo. Ještě jednou si procházíme celý areál, děláme fotky a vracíme se k taxi. Cesta k Mrtvému moři je velmi klikatá a pomalá. Ještě v hotelu jsme řešili, zda zajít na soukromou pláž (min. 2x tak drahou) nebo veřejnou. Byla nám doporučena veřejná, že se prý od soukromé příliš neliší a že je čistá a udržovaná. Věříme tedy hotelovým rádcům a volíme veřejnou. Po příjezdu se s řidičem domlouváme na hodině zpátečního odjezdu a jdeme vyzkoušet, jak to moře nadnáší. K naší spokojenosti je skutečně areál čistý, a to platí i o sprchách a převlékárnách. Internetové varování se nám nepotvrdilo! Pláž je z boků ohraničena plotem proti nezvaným a hlavně neplatícím hostům čehož využíváme a jdeme trochu stranou. Je zde sice dost hlučných místních návštěvníků, ale nikdo si nás nevšímá. Liba má trochu obavy, tak hlídá věci, zatímco já jdu zkusit vodu. Moře je krásně teplé a mělké dost daleko od břehu. Všude jsou kameny obalené solí, což vypadá hodně efektně. Abych se mohl položit do vody musím jít dost daleko od břehu. Samotné „plavání“ je pak velmi zvláštní zážitek. Plavat jde pouze na zádech, protože z břicha vás to samo vždy i přes veškeré snažení otočí na záda. Nejlepší je tedy jen se převalovat a vychutnávat si lehárko. Ponořit se nejde a ani to nelze doporučit, protože salinita je tak vysoká, že může velmi vážně podráždit oči. Proto není radno moc cákat kolem sebe. Další nevýhoda je ta, že jakmile vylezete z vody, cítíte se jako byste vylezli z olejové nádrže, takže je třeba se ihned osprchovat – utření do ručníku nepomůže. Liba to jde také zkusit a i přes mou radu zkouší plavat. Když jí voda po několika marných pokusech opět otáčí na záda, vzdává to a vychutnává si jen pohupování na vodě. Za použití bahna na zábaly se platí celkem dost peněz. Bahno je v kádi pod přístřeškem, kde se po zaplacení můžete namazat. Jelikož je zde opět šílené vedro a moře nás v pravém slova smyslu neosvěží, balíme to po dvou hodinách, jdeme se osprchovat a převléct. Řidič na nás čeká v restauraci a jakmile nás vidí, jde s námi k autu. Zpáteční cesta je opět zdlouhavá a úmorná a my se těšíme, až se v hotelu pořádně osprchujeme a převlečeme. Zbytek dne jsme na pokoji, relaxujeme a balíme. Zítra brzy ráno máme domluvený odvoz na letiště.
30. 7. 2014 St Cesta domů
Vstáváme před 4.h, protože by nás měl taxík vyzvednout o půl páté. Odlet z Ammánského letiště je v 7.25h. Odbavení je bez problémů a odlétáme načas. Zpáteční let je již přes Izrael, protože se krize s Palestinou uklidnila. Jediné, co je nepříjemné je skoro sedmihodinové čekání na letišti v Istanbulu. Do Prahy přilétáme v 18.15h, zavazadla máme brzy odbavená a chytáme hned bus na nádraží. Rychle kupujeme jízdenky na Pendolino a před 22.h jsme konečně doma.
